Jdi na obsah Jdi na menu

Provinilost v partnerských vztazích

13. 4. 2018

Provinilost a úzkost jsou snad nejběžnějšími formami stresu v naší kultuře. Při pocitu viny se zaměřujete na minulou událost, jste sklíčení nebo se zlobíte kvůli něčemu, co jste řekli nebo udělali, a své přítomné okamžiky trávíte tím, že pitváte své pocity ohledně svého chování v minulosti.

V případě úzkosti trávíte svoje cenné přítomné okamžiky obavami z budoucnosti. Ať už se díváte před sebe nebo za sebe, výsledek je stejný.

Na svou provinilost se tedy můžete dívat buďto jako na svou reakci na přežívající standardy,podle nichž se stále snažíte vyhovět nepřítomné autoritě, nebo jako na výsledek snahy dodržovat vámi přijaté normy, s nimiž sice osobně nesouhlasíte, ale z nějakého důvodu prohlašujete opak. V obou případech je takové chování hloupé a navíc zbytečné. Můžete
třeba donekonečna sedět a lamentovat nad tím, jak ohavně jste se zachovali, můžete se cítit provinile až do smrti, ale ani špetka vaší lítosti na vašem minulém chování nic nezmění. Je po všem! Vaše provinilost je vlastně pokus změnit minulost, přání, aby všechno bylo jinak.


Jenže minulost už je taková a nic se na ní změnit nedá.

 

Provinilost vyvolaná rčením „Kdybys mě doopravdy miloval(a)“ je jedním ze způsobů, jak manipulovat se svým partnerem. Zvláště užitečná bývá v případech, kdy člověk chce partnera potrestat za nějaké jeho jednání. Jako by láska závisela na nějakém určitém druhu chování!
Kdykoli někdo nevyhovuje vašim nárokům, pocit viny ho už zpracuje patřičným způsobem.Musí se cítit provinile, že toho druhého dost nemiloval.
Výčitky, tiché domácnosti a ublížené pohledy jsou užitečné prostředky k vyvolávání pocitů provinění. „Nemluvím s tebou, abys věděl(a)“ nebo „Nepřibližuj se ke mně, jak chceš, abych tě měl(a) rád(a) po tom, cos udělal(a)?“ Je to velmi častá taktika v případě, že druhý partner sejde ze správné cesty.


Mnohdy ještě po mnoha letech stačí událost znovu připomenout, aby se partner začal v přítomnosti cítit provinile. „Jen si vzpomeň, co's udělal(a) v devadesátým roce“ nebo „Jak ti mám vůbec věřit, když jsi mě tehdy takhle zklamal(a)?“ Jeden partner tak může ovládat přítomnost toho druhého odkazy na minulost. Pokud se na to jednomu z nich podaří zapomenout, druhý mu může jeho chování pravidelně připomínat, aby jeho pocit provinění prodloužil.


Provinilost se hodí, abychom svého partnera v milostném vztahu donutili k tomu, aby vyhovoval všem našim požadavkům a normám chování. „Kdyby ses dokázal chovat trošku zodpovědně, zavolal bys mi“ nebo „To už je potřetí, co musím s odpadky, ty si nejspíš myslíš, že nemusíš dělat nic.“ Cíl? Donutit partnera k tomu, aby udělal to, co po něm chceme.
Prostředek? Provinilost.