Jdi na obsah Jdi na menu

Láska versus sebeláska

10. 11. 2018

Láska je jedno ze slov, které každý definuje jinak. Zkusme třeba tohle: Láska je schopnost a ochota dovolit těm, které milujeme, aby byli takoví, jací chtějí být, aniž bychom trvali na tom, že nám to musí vyhovovat. Taková definice by mohla klidně platit, ovšem faktem zůstává, že jenom málokdo je ochoten ji sám pro sebe přijmout.

 

Jak můžete být schopni někomu dovolit, aby byl takový, jaký chce být, a netrvat na tom, aby přitom splňoval vaše očekávání? Velice jednoduše: tím, že budete mít rádi sami sebe. Tím, že se budete považovat za důležité, hodnotné a krásné. Jakmile si uvědomíte, jak jste dobří, nebudete už potřebovat od druhých, aby vás v tom utvrzovali tím, že by své chování přizpůsobovali vašemu diktátu.

Pokud jste si jistí sami sebou, nechcete ani nepotřebujete, aby ostatní byli jako vy. Zaprvé, jste naprosto jedineční. A za druhé, zbavili by se tím své vlastní jedinečnosti, přičemž to, co na nich milujete, jsou právě ty rysy, které je odlišují od ostatních. Začíná to sedět.

 

Jakmile si zvyknete mít rádi sami sebe, budete najednou schopni milovat druhé, dávat druhým a obohacovat je tak, že budete obohacovat především sami sebe. Vaše dávání je přitom naprosto nezištné. Neděláte to kvůli díkům ani kvůli nějaké jiné odměně, ale pouze z čisté radosti z toho, že dáváte nebo pomáháte.

Pokud jste někdo bezcenný nebo někdo, koho nemáte rádi, pak nemůžete dávat nic.

 

Jak byste mohli rozdávat lásku, když jste bezcenní? Za co by taková láska stála? A jestliže nemůžete lásku dávat, nemůžete ji ani přijímat. Co je do lásky, když je věnována bezcenné osobě. Celá láska, dávání a přijímání, stojí a padá s bezvýhradně milovaným já.


Vezměte si třeba takového Noeho, muže ve středních letech, který prohlašoval, že svou ženu a děti nesmírně miluje. Aby jim dal svou náklonnost najevo, kupoval jim drahé dárky, bral je na luxusní dovolené, a když byl někde na služební cestě, vždycky své dopisy podepisoval „s láskou“. Přitom se však Noe nikdy nedokázal přimět k tomu, aby své ženě nebo svým dětem řekl, že je miluje. Stejný problém měl vůči svým rodičům, které měl také velmi rád. Noe ta slova říci chtěl; pořád se mu honila hlavou, ale pokaždé, když už chtěl vyslovit „miluju tě“, zasekla se mu v hrdle.

V Noeho myšlenkách totiž slova „miluju tě“ znamenala dávat se tomu druhému všanc. Kdyby řekl „miluju tě“, někdo by musel odpovědět: „Já tebe taky, Noe.“ Po jeho vyznání lásky muselo následovat potvrzení jeho vlastní hodnoty.

Vyslovit je znamenalo pro Noeho příliš velké riziko, protože se nemusel dočkat odpovědi a celý jeho hodnotový systém by se tím zpochybnil. Kdyby však naproti tomu Noe vycházel z předpokladu, že je lásky hoden, vůbec by mu nedělalo potíže říkat druhým, že je miluje. Kdyby se pak neozvalo ono očekávané „Já tebe taky, Noe“, nepovažoval by to za nic, co by souviselo s jeho vlastní hodnotou, protože ta byla nedotčená od samého začátku. To, jestli je jeho láska opětována, nebo ne, by byl problém jeho ženy nebo toho, koho by Noe v daném okamžiku miloval. Mohl by si lásku toho druhého brát, ale s jeho hodnocením sebe samého by to nemělo nic společného.

 

Všechny své pocity ohledně sebe můžete přehodnotit právě na základě své schopnosti mít se rádi. Nezapomínejte, že nikdy, za žádných okolností není nenávist k sobě samému zdravější než sebeláska. Dokonce i tehdy, jestliže jste se zachovali způsobem, který se vám nelíbí, zlobit se na sebe může vést jen k zablokování a k dalším škodám.

 

Místo toho, abyste se nenáviděli, vytvářejte v sobě pozitivní emoce. Poučte se ze své chyby a rozhodněte se, že ji už nebudete opakovat, ale nespojujte ji se svou vlastní hodnotou. V tom právě spočívá základ lásky jak k sobě, tak k druhým. Nikdy svou hodnotu (která je jednoznačně daná) nezaměňujte se svým chováním nebo s tím, jak se k vám chovají; druzí.
Ani tohle není snadné. Signály ze strany společnosti; jsou velmi silné. „Jsi ošklivý chlapec“ místo „Zachoval ses ošklivě“. „Maminka tě nebude mít ráda, když se budeš takhle chovat“ místo „Mamince se nelíbí, jak se chováš“.

Z těchto vět pro vás mohlo vyplynout „Nemá mě ráda, zřejmě nestojím za nic“ místo „Nemá mě ráda. Je to její rozhodnutí a přesto, že se mi nelíbí, na mé důležitosti to nic nemění“

 

Myšlenkové návyky z dětství se překonávají jen ztěžka. Vaše chápání sebe samého může být stále ovlivněno tím, jak se na vás dívají druzí. I když je pravda, že jste své původní hodnocení sama sebe převzali z názorů dospělých, neznamená to, že byste je měli s sebou vláčet už nadosmrti. Ano, je těžké zbavovat se těch starých okovů a omývat nezahojené rány, ale když uvážíte důsledky, držet se jich je ještě těžší. S trochou duševního cviku se můžete začít rozhodovat tak, abyste se měli rádi i v ohledech, kde vás to překvapí.


Kteří lidé jsou v lásce dobří? Jsou to snad ti, co se sami ničí? Ani náhodou. Shazují se a schovávají se v koutku? Vůbec ne. Jestliže se chcete naučit dávat a přijímat lásku, musíte začít doma, u sebe, předsevzetím, že skončíte s chováním založeným na nízkém mínění o sobě samých, které se stalo vaším zvykem.