Jdi na obsah Jdi na menu

Lidské vztahy

23. 9. 2018

Jak rychle si tvoříme názory na druhé lidi, jak rychle docházíme k závěrům. Naše egoistická mysl velice ráda klasifikuje a vynáší soudy nad ostatními.

 

Každý člověk je veden k určitému způsobu myšlení a chování – kromě toho je ovlivněn nejen svým kulturním prostředím a zážitky z dětství, ale také genetickými faktory. Tak se nám lidé jeví, ale ve skutečnosti takoví nejsou. Když nad
někým vynášíte soudy, obvykle hovoříte o jeho způsobu myšlení, nikoli o něm samém. To ukazuje na velice nevědomý způsob myšlení z vaší strany. Přisuzujete druhým určitou totožnost a ta se pak stává vězením nejen pro ně, ale i pro vás.

Přestat posuzovat druhé neznamená přestat vidět, co dělají. Ale znamená to, že chápete jejich chování jako určitý návyk, a tak je přijímáte. Na základě jejich chování jim nepřipisujete žádnou totožnost.
To osvobozuje vás i druhé od ztotožňování se s myslí a formou.
Ego už neřídí vaše vzájemné vztahy.
Dokud ego řídí váš život, většina vašich myšlenek, emocí a činů vychází z vašich přání a obav. Ve vztazích s lidmi od nich buď něco chcete, nebo se něčeho obáváte.
Obvykle od nich vyžadujete nějaký materiální zisk nebo chválu a pozornost. Nebo chcete, aby posílili vaši představu o sobě samých uznáním, že jste, máte nebo víte víc než oni. A na druhé straně se obáváte, aby vaši představu nějakým způsobem nenarušili.


Když se soustředíte na přítomný okamžik – místo abyste jej používali jako prostředek k dosažení cíle – překonáte hranice ega a zbavíte se nutkání používat jako prostředek druhé lidi. Jestliže věnujete celou svou pozornost komukoli, s kým se právě stýkáte, nezatahujete do vašeho vzájemného vztahu jeho minulost ani budoucnost. Zbavíte se představy, kterou jste si o něm vytvořil, a jednáte s ním beze strachu a očekávání. Pozornost neboli bdělý klid je klíčem. Tak krásné je překonat strach a očekávání ve vztahu mezi partnery. Láska nic nechce a ničeho se nebojí.

 

Kdyby minulost vaší partnerky byla minulostí vaší, kdyby její bolest byla vaší bolestí a její vědomí vaším vědomím, pak byste přemýšleli stejně jako ona. S tímto uvědoměním přichází soucit, odpuštění a klid. Vaše ego to však nechce slyšet, protože pokud nemůže druhého posuzovat, ztrácí sílu.
Přijímáte-li každého jako vznešeného hosta, dovolíte-li každému, aby byl sám sebou, lidé se začnou měnit.
K tomu, byste někoho poznali v jeho podstatě, nepotřebujete znát jeho minulost. Obvykle si pleteme povrchní znalost s hlubším poznáním, které není pojmové.

 

Vědět o něčem a něco opravdu znát jsou dva rozdílné způsoby poznání. První se týká formy a druhý ne.
Jeden funguje skrze myšlení a druhý skrze ticho. Vědět o něčem je užitečné pro praktické účely. Zde se bez takové
znalosti neobejdeme. Ale pokud to je hlavní způsob poznání v lidských vztazích, pak je velice omezující nebo dokonce destruktivní.
Myšlenky a pojmy vytvářejí umělou bariéru mezi lidmi. Vaše vztahy pak nejsou zakořeněny v Bytí, neboť jsou založeny na myšlení.
Jestliže neexistují pojmové bariéry, láska je přirozenou součástí lidských vztahů.
Většina lidských interakcí se omezuje na výměnu slov – to znamená, že existují ve sféře myšlení. Do lidských vztahů, zejména do vztahů intimních, je třeba uvést trochu klidu.

 

Žádný vztah nemůže vzkvétat bez prostoru, který přichází s tichem. Meditujte společně s partnerem nebo spolu choďte do
přírody. Ať už jste na procházce, v autě nebo doma, naučte se být spokojení, být v tichu. Ticho a klid nemůžete a ani nemusíte vytvářet. Prostě vnímejte ticho, které existuje, ale je přehlušeno mentálním hlukem.
Jestliže váš vztah postrádá ticho a klid, pak je ovládán myslí, a
snadno podléhá problémům a konfliktům. Vztah, v němž je klid, obsáhne všechno.
Pozorné naslouchání je další způsob, jak můžete uvést klid do svých vztahů. Nasloucháte-li někomu opravdu, vzniká prostor ticha, jenž se stane základní součástí vašeho vztahu. Opravdové naslouchání je velice vzácná dovednost. Větší část své pozornosti obvykle věnujeme myšlení. V nejlepším případě hodnotíme partnerova slova a připravujeme si odpověď. Častěji jsme však ponořeni v myšlenkách a druhého vůbec neposloucháme.
Opravdové naslouchání je mnohem víc než sluchové vnímání. Je to bdělá pozornost, vědomá přítomnost, v níž přijímáme slova. Slova se stávají druhořadými. Mohou mít smysl, ale také žádný mít nemusejí. Akt naslouchání či prostor vědomé přítomnosti je mnohem důležitější než to, čemu nasloucháte. Je zároveň sjednocujícím polem vědomí, v němž se setkáváte s druhým člověkem, neboť pojmové myšlení mezi vámi už nevytváří bariéry. A druhý člověk už není
„druhým“. V tomto prostoru jste spojeni v jediném vědomí.

Jestliže se na někoho podíváte a cítíte k němu velkou lásku nebo jestliže pozorujete přírodu a najednou se něco ve vašem nitru rozechvěje, zavřete na chvíli oči a vnímejte esenci lásky neoddělitelné od toho, čím jste. Vnější formy jsou jen přechodným odrazem vašeho nitra. Proto vás nikdy neopustí láska a krása, jež jsou vaší přirozeností, i když vás opustí vnější formy.
Jaký máte vztah k předmětům, které vás obklopují a které každý den používáte? Jaký vztah máte k židli, na níž sedíte. Jaký vztah máte k peru, autu nebo šálku? Jsou to pro vás jen nástroje, nebo si jich občas všimnete a uznáte jejich existenci?

 

Používáte-li předměty k tomu, abyste zvýšili svou cenu ve vlastních očích i v očích druhých lidí, takový zájem o tyto věci může snadno začít ovládat váš život. Když se ztotožňujete s předměty, neoceňujete je pro ně samé, ale hledáte v nich sami sebe.
Jestliže však oceňujete nějaký předmět pro něj samotný, když uznáváte jeho bytí, aniž mu připisujete své vlastnosti, nemůžete necítit vděk za jeho existenci. Dokonce můžete cítit, že vlastně není neživý, přestože se tak jeví vaším smyslům. Každý fyzik vám řekne, že na molekulární úrovni jsou všechny předměty pulzující energetická pole.
Oceňujete-li nezištně svět předmětů, všechno kolem vás najednou ožije tak, že si to vaše mysl neumí ani představit.
Když se s někým setkáte, byť i jen letmo, věnujete mu celou svou pozornost? Nebo ho považujete za pouhý prostředek k  dosažení nějakého cíle?