Jdi na obsah Jdi na menu

Odkládání

24. 4. 2018

Podpůrný systém pro odkládání činností tvoří tři neurotické výroky. „Doufám, že to nějak vyjde.“ „Kdyby tak bylo všechno jinak!“ „Snad to bude v pořádku.“ To jsou zamilované věty všech váhavců.

Dokud říkáte snad, kéž nebo doufám, můžete je použít jako omluvu, proč právě teď nic nepodniknete. Všechna přání a doufání jsou ztráta času — pošetilost těch, kdo žijí ve vysněném světě. Můžete doufat sebevíc, a ničeho tím nikdy nedosáhnete. Jsou to jen vhodné prostředky k tomu, abyste si nemuseli vyhrnout rukávy a pustit se do práce, kterou považujete za natolik důležitou, že jste ji zařadili do seznamu věcí, které chcete v životě udělat.

Můžete dosáhnout čehokoli, pro co se rozhodnete. Jste silní, schopní a vůbec ne křehcí. Avšak tím, že věci odkládáte na jindy, zavíráte oči před skutečností, propadáte pochybám a hlavně podvádíte sami sebe. Odkládat znamená rezignovat na to být silní v přítomnosti a raději doufat, že se věci v budoucnu zlepší.


Odkládání je „uměním, jak dohnat včerejšek“. K tomu bych ještě dodala: „a vyhnout se dnešku“. Přesně tak to totiž funguje. Víte, že chcete něco udělat ne proto, že vám to nařídili jiní, ale proto, že jste se pro to sami rozhodli. Mnoho takových věcí však nikdy neuskutečníte bez ohledu na to, že ujišťujete sami sebe o opaku. Rozhodnutí udělat v budoucnosti něco, co můžete udělat hned, je rozumná náhražka vlastní činnosti, která vám dovoluje obelhat sama sebe, že se vlastně nekompromitujete tím, že neděláte to, k čemu jste se rozhodli. Je to příhodný systém, který pracuje přibližně následujícím způsobem: „Vím, že to musím udělat, ale bojím se, že bych to nemusel udělat dobře nebo že by se mi nelíbilo
to dělat. Když si tedy řeknu, že to udělám později, nebudu si muset přiznat, že to neudělám vůbec. A lip se tak smířím sám se sebou.“ Toto pohodlné, i když chybné uvažování můžete použít kdykoli, když máte udělat něco nepříjemného nebo obtížného.


Pokud jste člověk, který žije určitým způsobem a prohlašuje, že v budoucnu bude žít jinak, jsou to prázdné proklamace. Jste prostě člověk, který věčně něco odsouvá a nikdy neudělá nic.

Jistě, existují různé druhy odkládání. Věci je možné odkládat jen do určité míry a potom úkol splnit těsně před posledním termínem. V tomto ohledu také podléháme jisté iluzi. Jestliže si na práci vyhradíte jenom absolutní minimum času, můžete pak omluvit špatné výsledky nebo horší výkon tím, že si řeknete: „Neměl jsem dost času.“ Jenže vy máte času spousty.
Víte, že i zaneprázdnění lidé všechno stíhají. Jestliže ovšem trávíte čas tím, že si stěžujete, kolik toho musíte udělat (odkládání), nezbývají vám žádné přítomné okamžiky na to, abyste to udělali.

Nemusíte být nutně to, co říkáte. Chování je mnohem lepším ukazatelem toho, co jste, než slova. To, co děláte ve svých přítomných okamžicích, je jediné měřítko toho, jaká jste osobnost. 


Neříkejte nic. Vždycky se nad vámi tyčí to, co jste, a hřmotí tak, že v tom rámusu ani neslyším, když tvrdíte něco jiného.
Příště, až budete zase tvrdit, že to uděláte, ale přitom víte, že to není pravda, vzpomeňte si na tato slova. Představují protijed proti odkládání.