Jdi na obsah Jdi na menu

Jak si přitáhnout peníze

13. 7. 2018

Abychom měli úspěch při přitahování bohatství, je důležité, abychom penězům otevřeli náruč. Jakmile se za nimi honíš, už jsi prohrál/a. Buď připravený/á přijímat s otevřenou náručí.

Také k tomu existuje jedno pěkné cvičení. Zpříma se postav před velké zrcadlo. Nyní vystrč ramena
dopředu, co nejvíc můžeš; pokud chceš, můžeš ještě před hrudí překřížit ruce.
Cítíš ten pocit tísně? Přesně s tímto pocitem se setkáváš pokaždé, když máš starost o peníze nebo
když jsi příliš dychtivý/á, tlačí tě na prsou. Nyní se postav zase zpříma a rozpaž, co nejvíc to jde, hleď se zvednutou hlavou donekonečna, dlaně vytoč lehce nahoru a jednou nohou udělej mírný výpad. Jak se cítíš teď? Možná trochu napjatě,
ale určitě mnohem lépe. Jestli chceš, můžeš si teď ještě představit, že nad svými rozevřenými pažemi rozvíráš obrovský paví chvost. Může tře ba zářit všemi barvami duhy.

Příslušný citát říká:
„Deset tisíc věcí vesmíru je tu pro tebe."
Nekonečná velikost vesmíru ale nemá být pobídkou k marnotratnosti. Se vším, co nám bylo svěřeno, bychom měli zacházet s respektem. U indiánských obřadů mě obzvlášť fascinuje starostlivé zacházení s pomůckami, které se k danému rituálu užívají. Ani kapka vody nepřijde nazmar, ani smítko tabáku neskončí nedbale na zemi.
Stejně obezřetně postupují zenoví mniši ve svých meditacích. Každému rituálnímu předmětu až do
nejmenší vykuřovací tyčinky se dostane zvláštní pozornosti.
Velikost vesmíru není ani pobídkou k lačnosti.

 

Pro tvůj vnitřní postoj k bohatství nebo k penězům to znamená, že pořád budeš mít dost, ale nikdy si
nesmíš vzít všechno. Princip, který jsme pozbyli, se jmenuje „trvalé zachování zdrojů". Nebereme si jen tolik, kolik
potřebujeme s tím, že zbytek necháme být. Ne, nestaráme se o to, abychom stranou nechali dostatečné
množství, které by se pak mohlo rozrůst v nové a sloužit i ostatním. Princip našeho peněžního hospodářství zní „každému tolik, kolik může". Kdo má nejvíc, vyhrál: vítězí tedy lačnost a žravost. Nenasytnost je symbolem.

 

Dobrý příklad trvalosti uvádí Indián Juan Matus svému žáku Carlosi Castanedovi (Castaneda, Cesta do Ixtlanu): „Být nezávislý znamená, že se jen málo dotýkáš země kolem sebe. Nesníš pět křepelek; sníš jen jednu (i když jsi jich náhodou
chytil pět)... Nevyužíváš lidi a nevymačkáváš je, dokud z nich není nic. Znamená to, že člověk není hladový a zoufalý jako chudák, který cítí, že už nikdy nebude jíst a zhltne tolik, kolik může, tedy všech pět křepelek!"
Obchodník by snědl dvě křepelky a zbylé tři by prodal.
Samozřejmě by mohl výtěžek uložit „na zlé časy". To je však nebezpečná chůze na ostré hraně mezi přiměřeným zaopatřením se a lačným hromaděním. Také zde platí, že stále více neznamená
bezpodmínečně lépe.

 

Čím více důvěry máš v budoucnost, o to méně potřebuješ těžit z přítomnosti.

 

Pořád si všímej, zda jsi schopen obejít se bez sebezaopatřování. Vábení bankovního konta nabitého k prasknutí je velké, ale skutečnou jistotu od toho nemůžeš očekávat. Lidé, kteří nyní podněcují tvé obavy o to, co bude, aby si pak přišli
na tvé peníze, ti nemohou zaručit bezstarostnou budoucnost. Protihodnotou peněz je iluze a ta může zmizet přes noc. Nekonečnost vesmíru přetrvává.